Zatímco naši prarodiče měli v pětadvaceti letech často postavený dům, dvě děti a stabilní zaměstnání, dnešní pětadvacátníci se často teprve rozhodují, jakým směrem se v životě vydají. Společnost na ně často nahlíží jako na „věčné děti“ nebo generaci, která se bojí zodpovědnosti. Ale co když je odkládání dospělosti racionální strategií v nepředvídatelném světě?
Sociologové pro tento jev vytvořili termín emerging adulthood (vynořující se dospělost). Je to období mezi adolescencí a plnou dospělostí, které se v posledních dekádách výrazně prodloužilo. Dospělost už není definována jedním milníkem, jako je svatba nebo první práce, ale stala se z ní dlouhá a křivolaká cesta. Proč se tedy mladí lidé do „světa dospělých“ tolik nehrnou?
1. Ekonomická bariéra: Nedostupné bydlení a dluhy
Největším faktorem odkladu dospělosti není psychologie, ale ekonomika. Vstoupit do dospělosti dříve znamenalo založit vlastní domácnost. Dnes je však vlastní bydlení pro většinu mladých lidí na začátku kariéry matematicky nedosažitelné.
Když průměrný byt stojí patnáctinásobek ročního platu, je logické, že mladí lidé zůstávají déle u rodičovů (tzv. mama-hotel) nebo v nájemních spolubydleních. Bez pevného zázemí se pak mnohem hůře dělají další dospělá rozhodnutí, jako je založení rodiny. Dospělost se tak neodkládá dobrovolně, ale z nutnosti vybudovat si nejdříve alespoň minimální finanční stabilitu.
2. Vzdělávací maraton: Škola jako bezpečný přístav
Dnešní trh práce vyžaduje stále vyšší kvalifikaci. Maturita už nestačí, často nestačí ani bakalářský titul. Mladí lidé tráví ve vzdělávacím systému mnohem více času než generace před nimi.
Studium do 25 nebo 27 let automaticky posouvá nástup do plnohodnotného pracovního procesu a finanční nezávislosti. Škola navíc nabízí jasnou strukturu a identitu „studenta“, která je mnohem méně děsivá než nejistá identita „pracujícího v nestabilní ekonomice“. Vzdělávání se tak stává legálním způsobem, jak si prodloužit mládí a vyhnout se definitivním životním volbám.
3. Paradox volby: Strach z definitivnosti
Naši předkové měli cestu nalinkovanou: vyučit se, oženit/vdát, pracovat v místní továrně. Dnešní mladí mají na stole celý svět. Mohou pracovat v digitálním marketingu v Praze, nebo odjet sbírat ovoce na Nový Zéland.
Tato nekonečná svoboda však přináší obrovskou úzkost. Vybrat si jednu cestu znamená zavřít dveře tisíci dalším. Mladí lidé proto často zůstávají v režimu „testování“. Střídají práce, partnery i místa k bydlení, protože se bojí, že jakmile udělají definitivní rozhodnutí (koupí bytu, svatba), ztratí svou svobodu a možnost volby. Odkládání dospělosti je tak ve skutečnosti odkládáním ztráty možností.
4. Změna kulturních norem: Dospělost už není „cool“
Dříve byla dospělost symbolem statusu a moci. Dospělý člověk byl vážený, měl autoritu. Dnes však žijeme v kultuře, která uctívá mládí, flexibilitu a hravost.
Představa dospělosti jako nudného života plného účtů, povinností a stereotypu nikoho neláká. Mladí lidé si chtějí udržet svou hravost a kreativitu co nejdéle. Navíc vidí své rodiče, kteří často obětovali své sny stabilitě, a říkají si: „Takhle dopadnout nechci.“ Hledají nový model dospělosti, který by kombinoval zodpovědnost se svobodou, ale zatím ho nikdo úplně nedefinoval.
5. Psychologické dozrávání v digitální době
Díky technologiím jsme neustále propojeni se svými rodiči. Zatímco dříve odchod na vysokou školu znamenal skutečné odříznutí pupeční šňůry, dnes jsme v kontaktu několikrát denně přes WhatsApp.
Tato neustálá dostupnost „záchranné sítě“ v podobě rodičovské rady nebo finanční výpomoci zpomaluje proces psychického osamostatnění. Mladí lidé se cítí dospělí v tom, že cestují a vydělávají si, ale v krizových situacích se stále cítí jako děti, které potřebují pomoc. Tento hybridní stav je pro moderní společnost typický.
Shrnutí: Je to problém, nebo evoluce?
Místo kritiky bychom se měli ptát, co nám tento trend říká o dnešním světě:
„Odkládání dospělosti není známkou slabosti jedince, ale symptomem složitosti světa, do kterého vstupuje.“
- Delší příprava: Mladí lidé se na svou roli připravují déle, což může vést k lepším a vědomějším rozhodnutím v budoucnu.
- Nová definice rodiny: Rodina už není ekonomickou nutností, ale vědomou volbou, což zvyšuje její kvalitu (i když snižuje kvantitu).
- Flexibilita jako přežití: Schopnost zůstat dlouho „v pohybu“ je v dnešní ekonomice výhodou.
Závěr
Odkládání dospělosti není selháním generace Z nebo mileniálů. Je to přirozená reakce na svět, kde jsou staré jistoty pryč a ty nové se teprve rodí. Mladí lidé nechtějí zůstat dětmi navždy, jen chtějí dospět do světa, který jim bude dávat smysl, a ne jen povinnosti.
Dospělost v roce 2026 už nevypadá jako domek s bílým plotem. Vypadá jako neustálé učení se, hledání rovnováhy a odvaha definovat si vlastní pravidla. A to je úkol, který vyžaduje mnohem více zralosti, než se na první pohled zdá.