Dlouho jsem žil v přesvědčení, že únava je nepřítel. Bral jsem ji jako chybu v systému, jako něco, co mě zdržuje od mých plánů a ambicí. Když se přihlásila, moje odpověď byla vždy stejná: další šálek kávy, silnější vůle a ignorování signálů, které mi tělo posílalo. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že únava není slabost, ale nejupřímnější zpráva, kterou mohu dostat.
Žijeme v kultuře, která oslavuje „hustle“ režim. Máme pocit, že pokud nejsme neustále produktivní, ztrácíme cenu. Jenže tělo má svůj vlastní limit a na rozdíl od naší mysli neumí lhát. Když jsem se konečně naučil brát únavu vážně, nezměnilo to jen mé zdraví, ale paradoxně i moji efektivitu. Tady je moje cesta od ignorování k respektu.
1. Past „falešné energie“ a její cena
Byl jsem mistr v maskování únavy. Moje palivo byl adrenalin, kofein a stres z termínů. Myslel jsem si, že když únavu necítím, tak neexistuje. Jenže ona nikam nezmizela, jen se ukládala.
Věda mluví o takzvaném spánkovém a energetickém dluhu. Každý den, kdy jedete „na dluh“, si tělo připisuje úrok. U mě se to projevilo náhlou ztrátou kreativity, podrážděností a nakonec oslabenou imunitou. Pochopil jsem, že přebíjet únavu stimulanty je jako přelepit blikající kontrolku v autě náplastí. Auto sice jede dál, ale motor se nezadržitelně ničí.
2. Rozlišení typů únavy: Co mi tělo říká?
První krok k respektu byl naučit se únavu rozlišovat. Není totiž únava jako únava. Naučil jsem se vnímat tři základní druhy:
- Fyzická únava: Ta nejpříjemnější. Cítíte ji v svalech po sportu nebo práci. Tělo chce jen klid a spánek.
- Mentální únava: Pocit „plné hlavy“. Nemůžete se soustředit, pletete si slova. Tady nepomůže ležet na gauči u televize, ale vypnout obrazovky a jít do přírody.
- Emoční vyčerpání: Nejtěžší forma. Cítíte se prázdní, bez chuti do života. Je to signál, že vaše vztahy nebo práce vám berou víc, než dávají.
Dnes už se neptám „Jak se té únavy zbavit?“, ale „Jaký druh únavy to je a co mi tím tělo říká, že mu chybí?“
3. Odpočinek jako součást výkonu, ne jako odměna
Největší mentální zlom nastal, když jsem přestal vnímat odpočinek jako něco, co si musím „zasloužit“ po vykonané práci. Začal jsem ho vnímat jako nezbytnou součást procesu.
Pochopil jsem, že bez kvalitní regenerace nemohu podávat kvalitní výkon. Pokud chci být kreativní a soustředěný, musím mít „prázdný pohár“, který se může znovu naplnit. Vložil jsem si do kalendáře bloky na nicnedělání se stejnou důležitostí, jako mají schůzky s klienty. Respektovat únavu znamená plánovat ji dřív, než vás sama zastaví.
4. Pravidlo 90 minut a vnímání biorytmu
Naučil jsem se pracovat v souladu s takzvanými ultradiánními rytmy. Náš mozek se dokáže plně soustředit zhruba 90 až 120 minut. Poté přirozeně přichází útlum.
Dříve jsem tento útlum ignoroval a snažil se ho „přetlačit“. Dnes v ten moment vstanu, jdu se napít, nebo se jen minutu dívám z okna. Tím, že respektuji tuto malou vlnu únavy, zabraňuji tomu, aby se večer změnila v obrovské vyčerpání. Naslouchat tělu v malých dávkách je mnohem efektivnější než ho nechat zkolabovat jednou za měsíc.
5. Odvaha říct: „Dnes už nemůžu“
Brát únavu vážně vyžaduje obrovskou sociální odvahu. Znamená to odmítnout pozvání na večírek, i když se to „sluší“. Znamená to přiznat partnerovi, že dnes nemáte sílu na hluboké rozhovory.
Bál jsem se, že mě lidé budou vnímat jako líného nebo nudného. Opak byl pravdou. Lidé, kteří si váží sami sebe a svých hranic, budí u ostatních respekt. Navíc, když jsem odpočatý, jsem pro své okolí mnohem lepším partnerem a přítelem, než když jsem vyčerpaný a podrážděný.
Shrnutí: Jak začít brát únavu vážně?
Zkuste tyto tři kroky, které změnily život mně:
„Únava není nepřítel, kterého je třeba porazit, ale moudrý rádce, kterému je třeba naslouchat. Je to hlas vašeho těla, který vás chrání před vámi samotnými.“
- Zastavte se včas: Nečekejte na moment, kdy už nemůžete stát. Odpočívejte, když cítíte první náznaky poklesu energie.
- Pojmenujte příčinu: Proč jsem unavený? Je to jídlo? Málo spánku? Příliš mnoho informací? Toxický rozhovor?
- Důvěřujte pocitu: Pokud se cítíte unavení, tak prostě unavení jste. Logika („vždyť jsi nic nedělal“) je v tomto případě irelevantní.
Závěr
Dnes už vím, že únava je dar. Je to mechanismus, který mi brání v tom, abych se zničil. Tím, že jsem ji přestal ignorovat, jsem získal mnohem víc, než jsem ztratil. Mám víc skutečné energie, lepší náladu a můj život má opět barvy.
Příště, až se budete cítit vyčerpaní, zkuste s tou únavou nebojovat. Sedněte si k ní, vnímejte ji a zeptejte se jí, co potřebuje. Možná zjistíte, že vám stačí jen patnáct minut ticha, abyste se cítili jako nový člověk. Respekt k únavě je totiž nejvyšší formou úcty k vlastnímu životu.